Domov a místo: Základní konstanty v hledání podstaty Kristkova domu

Barbora Půtová, Univerzita Karlova

Český malíř, sochař a performer Lubo Kristek se v letech 2015–2018 zasloužil o vytvoření dalšího uměleckého objektu, oscilujícího na rozhraní architektury, výtvarné asambláže a exteriérové instalace. Jedná se o Kristkův dům, který se nachází v Tišnovské ulici v Brně-Černých Polích. Kristek se v pomyslném cyklickém kruhu tímto dílem symbolicky navrátil do místa svého dětství a vyjádřil tak svoji snahu přispět k obnově místní lokality a železniční tratě Stará Tišnovka.

Kristek zde prostřednictvím tohoto projektu odkazuje na výsostně existenciální téma, jež zahrnuje potřebu vytvářet smysluplná místa a obydlovat svět. Slovy německého filozofa Martina Heideggera: „Jen když jsme schopni bydlet, můžeme stavět“ (2000: 162). Člověk je spontánně předurčen bydlet a povahou své existence si zřizuje okrsek srozumitelné důvěrnosti, který je k němu vlídný, v němž se vyzná a cítí doma. Dům a domov je na jedné straně objektivní a nezbytnou realitou umožňující přežití, na straně druhé je sémiotickým systémem s řadou konotací a různých rovin významů (Moore 2000). Jedná se jak o nástroj adaptace k vnějšímu prostředí, tak o symbolickou hodnotu, strukturu nebo obyvateli sdílený střed světa (axis mundi). Domov může být také pociťován jako důvěrné místo nebo zázemí (Lévinas 1997). Současně může být vnímán jako forma sounáležitosti a projev osobní a kulturní identity vyjadřující vztah jednotlivce k nějakému geografickému celku a místu (Kohák 2009, Brickell 2012).

Domov je navíc místem intimity a útočištěm, z něhož se lidem otevírá svět. Bez domova je člověk rozptýlenou bytostí, v tomto smyslu je domov stálost místa (stabilitas loci). V neposlední řadě domov představuje horizont a úhel pohledu, z něhož dokážeme světu porozumět. „Dříve, než byl člověk ‚vržený do světa‘, jak to vyznávají příkré metafyziky, byl položen do kolébky domu.“ (Bachelard 1990: 53) Pojem domova asociuje něco známého, důvěrného a blízkého. Podstata metafyzického i faktického domova spočívá v jeho jedinečnosti. S domovem je spojeno i slovo obydlí – je to způsob zabydlení se, obývání prostoru, je to způsob, jak vytvořit svůj střed světa a „napodobit dílo bohů, kosmogonii“ (Eliade 2006: 38).

Kristek realizací svého domu vytvořil „místo bydlení“ (Heidegger 1976: 354). Současně ale vytvořil objekt a prostor, které revitalizují kulturní paměť, evokují vzpomínky a generují autentický společenský život. Ne-místo, tranzitní a anonymní prostor duchovního bloudění, vykořenění a existencionálního osamění, se vlivem jeho uměleckého objektu proměňuje v místo naplněné „identitou, vztahy a historií“ (Augé 1992: 69). Místa, umožňující setkání lidí a sdílení jejich sociálního života, dnes již nemusí být reprezentována pouze stavbami, které v minulosti plnily svoji funkci jako například kostely a chrámy (Harries 2011). Z tohoto hlediska umožňuje Kristkův dům hlubší zamyšlení nad tím, čím vším může být nový, a dokonce působivější i spontánnější, veřejný a sociální prostor. Realizace projektu, jehož cílem bylo představit veřejnosti „dům jako asambláž“, navíc může sehrát nejen estetickou, ale také sociální a etickou roli. Takto umělecky koncipovaný dům a domov totiž může vytvářet unikátní prostor a jedinečnou příležitost pro široké spektrum různých setkávání a sociálních vztahů. Kristkův dům je materiálním i symbolickým prostorem, který stimuluje lidskou imaginaci a dodává setkání různých generací, přátel, sousedů i náhodných chodců fantazijní dimenzi. Kristkem umělecky ozvláštněná stavba totiž představuje projekční plátno a současně uměleckou výzvu destruující nudně tradiční obraz našich domů a měst. Kristkův dům tak může být chápán jako bod návratu k archetypálním základům lidské existence a současně jako ideální a utopický cíl, jehož záměrem je vyvolat emocionální prožitek a konstituovat svět symbolů a významů v kontextu každodenních činností a vztahů.

Významnou dimenzí Kristkova projektu je jeho snaha dosáhnout toho, „aby se do domu dostal život“ (Hundertwasser 1986: 3). Z tohoto hlediska se Kristek přibližuje anthroposofii, která si klade za cíl osvobodit člověka ze zajetí materiálního a racionalistického světa. Kristek patří k umělcům, kteří výtvarnými prostředky bojují s uznávanými normami, výtvarnými doktrínami a kulturními stereotypy. Přesto ve své tvorbě ctí genia loci konkrétního místa a respektuje působení barev, forem a lokálních materiálů (Carlgren 1990, Steiner 1999, Day 2004). To ostatně odpovídá jeho uměleckému naturelu, neboť primárně není architekt, nýbrž malíř a sochař.

Kristek patří k umělcům, kteří se nebrání heterogennímu propojování organických a anorganických materiálů, jež se vzájemně proměňují (Suske 2008, Deleuze, Guattari 2010, DeLanda 2016). Nelze se tedy divit tomu, že výsledkem jeho projektu je výrazná, výtvarně dominantní stavba, oživující všední síť ulic. Ústředními výtvarnými prvky zdobícími fasádu domu jsou fialové vertikální pruhy, orloj fungující jako plastický stroj času a z domu vycházející lidské ruce svírající strom jako symbol spojení člověka s přírodou.

Při pohledu na Kristkův dům stojícím v městském prostoru můžeme snít, kritizovat nebo chválit, ale nemůže trpět lhostejností, všedností anebo nicotností.

Bibliografie

Augé, Marc. 1992. Non-lieux: introduction à une anthropologie de la surmodernité. Paris: Seuil.
Bachelard, Gaston. 1990. Poetika priestoru. Bratislava: Slovenský spisovateĺ.
Brickell, Katherine. 2012. ‚Mapping‘ and ‚doing‘ critical geographies of home. Progress in Human Geography 36(2), 225–244.
Carlgren, Frans. 1990. Rudolf Steiner und die Anthroposophie. Dornach: Verlag am Goetheanum.
Day, Christopher. 2004. Duch & místo. Brno: ERA.
DeLanda, Manuel. 2016. Assemblage Theory. Edinburgh: Edinburgh University Press.
Deleuze, Gilles – Guattari, Félix. 2010. Tisíc plošin. Praha: Herrmann & synové.
Eliade, Mircea. 2006. Posvátné a profánní. Praha: OIKOYMENH.
Harries, Karsten. 2011. Etická funkce architektury. Praha: Arbor vitae a Vysoká škola uměleckoprůmyslová.
Heidegger, Martin. 2000. Vorträge und Aufsätze. Bd. 7. Frankfurt am Main: Vittorio Klostermann.
Heidegger, Martin. 1993. Básnicky bydlí člověk. Praha: OIKOYMENH.
Heidegger, Martin. 2006. Básnicky bydlí člověk. Praha: OIKOYMENH.
Hundertwasser, Friedensreich. 1986. Friedensreich Hundertwasser. Brno: Dům umění města Brna.
Kohák, Erazim. 2009. Domov a dálava: kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení. Praha: Filosofia.
Lévinas, Emmanuel. 1997. Totalita a nekonečno: esej o exterioritě. Praha: OIKOYMENH.
Moore, Jeanne. 2000. Placing Home in Context. Journal of Environmental Psychology 20(3), 207–217.
Steiner, Rudolf. 1999. Anthroposofie: úvod do anthroposofického světového názoru. Svatý Kopeček u Olomouce: Michael.
Suske, Petr. 2008. Ekologická architektura ve stínu moderny. Brno: ERA.