O autorovi

Od dob, kdy Lubo Kristek pořádal ve staré mydlárně svých předků v Hustopečích u Brna akce na pomezí hudby, výtvarna a divadla (60. léta 20. stol.) či kdy v německém Landsbergu založil tradici tzv. Kristkových nočních vernisáží (1971), uplynulo hodně času. Jedno se však nezměnilo. Kristek stále tvoří v duchu svého citátu: „Umění začíná tehdy, kdy se daří nacházet nezmapované cestičky v duši. Nezbytná je přitom jako kosmická megapodmínka nenechat zakrnět fantazii – pozbudeme-li tuto, lidstvo zahyne.“

V jeho obrazech se noříme do strhující řeky symbolů, u soch obdivujeme řemeslo a lehkost autorova vyjádření myšlenky v těžkých materiálech, jeho asambláže, jež přetváří v moderní oltáře, jsou erupcí podvědomých podnětů a happeningy symfonií rozmanitých výrazových prostředků, které spolu komunikují, aniž by ztratily cokoliv ze své jedinečnosti.

Ve snových a fantazijních motivech staví tvůřčí aspekt freudovského světa nevědomí a konkrétní iracionality do přímé opozice vůči světu jednostranně racionálnímu, navyklému a konvenčnímu. Naplňuje i základní princip surrealismu - princip samovolného vzniku tvaru z chaosu, v němž naslouchá podnětům spojujícím člověka s přírodou. Kristek otevírá brány mentálním i přírodním hlubinným zdrojům a následuje myšlenku souborného uměleckého díla. (Barbora Půtová, Univerzita Karlova)

Kristkova putování po Itálii či Španělsku, kde na pobřeží zanechal své asambláže (a kde mu setkávání s místními přinášelo cenné „živiny“ pro jeho kreativitu a vývoj), jeho Americký cyklus (turné po západním pobřeží USA a Kanady v 70. letech), téměř třicetiletá německá perioda i happeningové cesty po Turecku, Belgii, Rakousku, Polsku, Česku, Slovensku, happeningový cyklus Requiem za mobilní telefony (2007–2010), zaměřený proti závislostem na moderních technologiích … to vše zanechalo v dějinách umění svůj nesmazatelný otisk.

V jeho uměleckém procesu můžeme vysledovat návaznost na freudovskou psychoanalýzu, v duchu tzv. „Activité Paranoique Critique“ Salvadora Dalího se nesou jeho happeningy a performance, ve kterých má umělec možnost rozvíjet své neobyčejné schopnosti a uvést se do stavu transu – s naprosto neočekávaným koncem. Přitom Lubo Kristek hledá otvírání nových prostorů, snaží se rozvibrovat neznámá místa divákovy duše a záměrem jeho performancí je silou tvorby a umělecké intuice mentálně překonat i smrt. (Johana Kerschner, „Mythologische Landschaften, Räume der Seele von Lubo Kristek“, Medizin + Kunst 3, Mnichov 1994, s. 20–21)

Kristkova sochařská a malířská díla jsou rozeseta po celém světě. V Německu vytvořil pro kapli v Penzingu oltářní obraz Transcendentální kompozice mezi utrpením a nadějí (1977) a pro Gymnázium Ignaze Köglera šestnáctimetrovou plastiku Strom vědění (1982), o které německý odborný tisk uvedl:

Dřevěné jádro potáhnul Kristek pásy z ušlechtilého kovu. Z kovu jsou také plody stromu a větve. (...) Těžko si lze představit těsnější a plodnější jednotu umění v architektuře. Kde můžeme v umění a architektuře v Porýní za posledních dvanáct let nalézt srovnatelný příklad? („Kunst und Bau“, Steinmetz + Bildhauer 5, Mnichov 1982, s. 396)

Pro lázně Greifenberg vytvořil bronzovou kašnu Pijící (1988), pro Neues Stadtmuseum v Landsbergu kovovou plastiku Pomník pro pět smyslů (1991) či lazurní olejomalbu Nebeská dálnice tety Fränzi (1974). Ve španělské Kantabrii zanechal asambláž Kristův ostnatý drát, na pobřeží u Říma v Itálii zase asambláž Mořský kůň, vytvořenou z toho, co vyplavilo moře.

U nás vstoupil do veřejného prostoru mnohými díly, z nichž nejznámější je patrně Kristkova podyjská glyptotéka, výtvarně-filozofická trasa poutních míst s jeho sochami, která prochází Českou republikou, Rakouskem a vrcholí na Slovensku.